1. Domov

8. srpna 2014 v 20:16 | Lyrao
Po hoooooooodně dlouhé době *stydí se* tu bude kapitolka jedné povídky. Doufám že jednu z těch dvou povídek dokončím. Omlouvám se a doufám že se vám bude líbit, i když pochybuju že někdo chodí na tenhle blog. :P


Sedím doma na parapetu okna a poslouchám hádku nevlastních rodičů. Bydlím u pěstounů, už delší dobu a vystřídala jsem jich už nějakou tu řádku. Je mi sedmnáct, moji rodiče zemřeli při autonehodě a bratra mají pustit z vězení za měsíc. Je ve vězení, protože napadl pěstouna, který mě týral. Bratrovi tehdy bylo čerstvých osmnáct, je to rok od té doby.
Najednou hádka ustane. Oba dva odešli pryč, jak prozradí prásknutí dveří. nebo spíš jenom Laura, Ernesto tu asi zůstal. Oba jsou stejní, pijou a já se bojim si vzít něco k jídlu, abych odnich nedostala výprask. Sociální pracovnice mi nepomůže, nemá mě v lásce, ani nevim proč.
Podívám se na ruce plné jizev od žiletky. Nemá to tu cenu. Nechci tu být. Nemám přátele, nikoho kdo by se mnou mluvil o všem co se děje. Jediné co mám je tanec. Každou noc chodím tančit do klubu, kde tančí jedni z nejlepších. Je tam skvělá hudba a tak dále.
Trhnu sebou. Mám to! Sbalila jsem si všechny věci, od teď je ze mě bezdomovec. Hodím batoh z okna a vylezu oknem. Mám peníze na nějaký alkohol. Opiju se a pak...mě už nikdo neuvidí. Nikdy.
.............................................................................................................................
Hudba vyřvává, lidé se pohybují do rytmu hudby. To je můj život, můj sen a já ho miluju. Tančím se skleničkou nějakého alkoholu blízko baru, kam dám brzy skleničku, poručím si další, dám barmanovi peníze a řeknu že si jdu zatančit na parket. Tančím na další písničku, tančím tak jak nikdy, vždyť je to naposled no ne?
Pousměju se a začnu tančit s nějakým klukem. Písnička končí a já jdu zpátky k baru a piju alkohol. Takhle pokračuju celou noc až nakonec nevnímám. Jako vždy, když jdu do tohohle baru, přehnala jsem to s alkoholem.
........................................................................................................................
Probudím se s bolestí hlavy a žaludkem, který je jako na vodě. Nahnu se nad kýbl, který leží vedle postele a začnu blít. Jen co skončím, zjistím že rozhodně nejsem u sebe doma a jsem nahá. To snad ne. Otočím se na druhou stranu postele jestli tam někdo spí. Nikdo. Posadím se a pomalu přenáším váhu na nohy. Když konečně stojím rozhlédnu se po pokoji a zjistím, že dotyčný, kterému tento pokoj patří, je ten kluk se kterym jsem večer tančila a vedleněj leží barman, který ho objímal zezadu. Tak jo, sex asi naštěstí nebyl. V rohu pokoje uvidím svůj batoh s věcmi. Potichu k němu dojdu a otevřu dveře do dalšího pokoje. Je tu chodbu tak zavřu dveře a hledám koupelln. Ta je hned naproti a vedle ní je obývák. Vlezu do koupelny a pustím si sprchu. V koupelně není klíč a tak se nemůžu zamknout kdyby náhodou někdo sem přišel prozpěvuju si písničku. Ani nevim proč zpívám písničku od zpěvačky kterou nesnáším.

"Sundej masku svou!
Tak, co jsi zač?
Vím, není to lehké poznat svou tvář.
Zkus to, i když víš, že úspěch klesá níž
a s ním příběh snů je blíž
sundej masku svou!
Ty ji máš ....

Přestaň se smát
přestaň si hrát
ke všem se tvářit, jako bys měl rád
masku máš! Příšernou!
Tak napodobitelnou."


Z očí mi tečou slzy. Vzlyky se derou skrz hrdlo. Dívám se do zrcadla na svou tvář skřivenou smutkem. Zůstal mi jenom bratr, ale co když soud si vymyslí zákaz styku nebo jak to vlastně pojmenují.
Pak si najednou uvědomím, že se chci vykoupat, když tu mají vanu. Napustím si horkou vanu a napadne mě že jsem se naposled koupala ve vaně, když jsem bydlela s rodiči. Najednou se mi vyjeví vzpomínka s mámou.
Byla cítit vůně koupele, kterou jsme s mámou připravovali. Společně jsme začali zpívat písničku, kterou mě máma naučila.
Když se bílé okvětní lístky růže rozevřou jeden po druhém
Vzpomínky z toho dne se náhle vybarví

Jako když následuješ zářící nit
Čas pomalu plyne
Když běží sem a tam podél přílivu
Lidé se znovuzrodí

Tvůj úsměv je vřelý, taví mou hruď
Jako sladký sen
I když jsi zaujatá zapadajícím sluncem
Naše stíny se překrývají

Nekonečný a vzdálený, neomezený a hluboký
Jako osudy, které se proplétají
Uchopil jsem to znovu a znovu, ztratil jsem to znovu a znovu
Ty časy, kdy jsme konečně schopni se setkat
Jako kdyby nebe toužilo po krvy, květiny čekají na déšt
A noc prosí pro zítřek
Toužím po tom tak moc
Po té skutečnosti, že dvě srdce byly jedním

Když se bílé okvětní lístky růže rozptýlí jeden po druhém

Naše láska bude věčná

Zavrtím hlavou a sednu si do horké vody. Opřu se o zeď. Asi nevědomky usnu, protože mě probudí otevírání dveří.
"Doufám že neutekla, chtěl bych se jí zeptat na něco, co mě zajímá." Strnula jsem. To znělo jako ten barman. Žeby mě hledali po celém domě?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Enes Enes | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 16:58 | Reagovat

Promiň že jsem delší dobu nepřipsala komentář. Povídka je moc hezká. I písnička je moc hezká. Těším ses na další.
Jen bych Tě chtěla poprosit, aby jsi taky připsala nějaký komentář na mém blogu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama