4. Dobré chování

29. září 2014 v 23:09 | Lyrao |  Tanec je začátek




Stojíme před dveřmi domu ve kterém sem nějaký ten měsíc bydlela. Za mnou stojí Hikariho matka, Ryu a Hikari. Zvednu ruku a stisknu tlačítko zvonku. Držím ho hodně domů, než někdo konečně otevře. Laura. Jde na ni vidět, že ještě nestihla začít pít.
"To jseš ty? Kdes byla poslední dny krávo? Máš tu uklízet, vařit a nakupovat a ne se někde potulovat!" Rozkřikne se na mě. Za ní se objeví Ernesto.
"Kdo je to za tebou?" Zeptá se tiše a přesto výhružně a přimhouří oči.
"Dobrý den, jmenuji se Amy Tatsuki, jsem sociální pracovnice a mám na starosti Ni. Ode dneškla bude bydlet u Hikariho a Ryu Sakurových." Oznámí jim. Laura se nadechuje, ale Ernesto se už natahuje, že jí něco udělá. Stoupnu si přímo před něj a jeho ruku letící aby ji praštil zarazím dřív než mě udeří.
"Uděláš něco jednomu z nich a nepřej si mě, moc dobře víš co dokáže můj bratr a já jsem úplně stejná, jenom horší." Řeknu a zákeřně se usměju. Ernesto se mi vytrhne a něco zavrčí.
"Fajn, takže....pomůžem ti zabalit tvoje věci a odvezeme je." Řekne Hikariho matka. Ernesto a Laura si nás už nevšímjí a jdou zpátky k televizi. My vyjdeme po schodech nahoru a vejdeme do mého pokoje. Většina věcí tu je zničená. Vezmu učebnice ze školy a dám je do polorozpadlé tašky. Vytáhnu z další skrýše album s fotkama s přáteli a mými rodiči, noťas a další věci. Všechno jsem tak nějak zabalila do pěti tašek co jsem tu měla a ostatní mi s tím pomohli.
................................................................................................................................
Přijeli jsme před dům, vlastně jenom já, Ryu a Hikari. Jeho matku jsme odvezli před byt. Odnesli jsme tašky do mého pokoje a já to tam všechno nejrychleji vybalila. Na stěny jsem pověsila fotky rodičů, mě a bratra, mě a mojí skupiny. Dála jsem si záležet aby všechno bylo pověšené rovně. Tiše jsem si přitom broukala melodii nějaké písničky. Kdž jsem skončia, zazvonil zvonek u dveří. Slyšela jsem jak Ryu otevřel a s někým mluví. Potom kroky k mému pokoji a zaklepání na dveře.
"Ni, máš tu návštěvu."Řekne a otevře dveře. Za nim stojí on... Rozběhnu se a vrhnu se mu do náruče.
"Bráško! Oni tě pustili? Měli tě tam nechat až do vánoc." Řeknu a dám mu pusu na tvář.
"Pustili mě za dobré chování. Teď ti budu otravovat život." Řekne a zasměje se. Dělám jako že jsem se naštvala.
"Super, tak můžeš jít pryč." Řeknu vážným tónem a obejmu ho.
"Představil ses mu nebo ne?" Zeptám se a podívám se na něj, uhne pohledem.
"Takže ne, Ryu to je můj bratr, brácha to je Ryu můj pěstoun. Brácha byl ve vězení, napadl posledního pěstouna, nevim jestli o tom víš." Řeknu a on kývne.
"Nechám vás o samotě, určitě se máte o čem bavit." Řekne a odejde. Brácha se na mě podívá a jeho úsměv se rozzáří.
"Brácha...mám průšvih." Zašeptám a podívám se na něj. Jeho úsměv pohasne.
"Nechci se o tom bavit tady...půjdeme ven?" Zeptám se a on kývne. Pošlu ho napřed a vezmu do kapsy krábu a zapík. Dole se přezuju a zavolám do domu že jdem s bráchou ven.
Když jsme kousek dál, v parku, vytáhnu krábu a vezmu jedno z cíg v ní. Bratr si mě moc nevšímá, jenom jsme vyšli z baráku a šli do parku. Zrovna kouká na zem, asi přemýšlí.
Vezmu zapalovač a jednou cvakne než se cigo zapálí. Všimnu si že sebou bratr trhnul a podíval se na mě.
"Ty kouříš?" Zeptá se trochu naštvaně.
"Jo, nebyls tu tak jsem hledala jak si nervy vylejt jinak." Řeknu a pokrčím rameny.
"O čem sis chtěla promluvit?" Řekne trochu naštvaně. Myslela jsem že to bude rozebírat déle ale co....Tiše se posadím na lavičku a bratr vedle mě.
"Naše rodinné prokletí...Nejspíš dochází i na mě." Řeknu a on seboutrhne a zadívá se na mě, prohlíží si mě od hlavy k patě.
"Proč si to myslíš?" Zeptá se tiše a dívá se mi do očí, přičemž se jeho oči promění v žluté,svítivě žluté. Jako mají vlci. Jaké má i naše rodina.
Najednou jsem v sobě ucítila jakoby se ve mně něco hnulo, najednou jsem viděla ještě líp než dřív, slyšela líp a čich...cítila jsem i žvejkačku v odpadkovým koši. Bratr se na mě díval a najednu jakoby natáhl ruku, jakoby mě chtěl praštit...Dřív než se stačil dotknout byť jen mojí tváře, vystřelila jsem ruku a chytila tu jeho. Brácha se pousmál.
"vítej v prokletí naší rodiny." Řekne a já najednou cítim jak se můj život obrací naruby....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enes Enes | E-mail | Web | 30. září 2014 v 18:38 | Reagovat

WOOOW
Moc krásné, a úplně nejvíc poslední věta: "Vítej v prokletí naší rodiny." Ta mě fakt dostala.

A chtěla bych ti jenom oznámit že na blogu mám článek s informacema o mých oblíbených blozích. Prosím připiš tam komentář, protože ti co se tam aspoň do měsíce neozvou tak je přestanu navštěvovat. Prosím podívej se na to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama